Jedna z nejosobitějších postav bratislavské alternativní scény Lucia Piussi po asanaci Divadla Stoka prodává knihy a míří na výsluní jako zpěvačka kapely Živé kvety.

Divadlo Stoka, kde jsem vás v roce 1992 viděl poprvé, to byl naprosto neopakovatelný fenomén. V opuštěných prostorách bývalé tramvajové vozovny, jen pár kroků od Starého mostu přes Dunaj a legendární studentské hospody „Umělecká beseda“, se děly věci nevídané a magické. Osobně jsem nikdy nezažil silnější a pravdivější divadlo.

* Hrála jste někde předtím, nebo jste stála na jevišti poprvé právě tam?

 Ne, začínala jsem tam. Nejdříve jsem šla jako divačka na první představení Stoky Kolaps a všechno mě uchvátilo. To bylo v roce 1991. Přišla jsem po představení nadšeně za herci a šéf divadla Blaho Uhlár, když viděl, jak jsem pro to zapálená, mi nabídl, abych s nimi zkusila hrát. Já jsem z toho byla úplně hotová, protože jsem vůbec netušila, jak taková krajně intenzivní atmosféra, kdy se člověku chtělo smát a zároveň mu běhal mráz po zádech, vůbec může vzniknout.

* A jak vznikala?

 Ve Stoce vznikala všechna představení autorsky, nejdříve se dlouho improvizovalo, každý se k tomu, o čem se hrálo, zkoušel postavit po svém.Absolutně svobodně, tvořivě, sám za sebe.

* Tenkrát jste ještě studovala scénáristiku. Pomohlo vám to, co jste se naučila ve škole?

 Právě že vůbec ne. Já jsem na tu školu šla s přesvědčením, že se tam budou potkávat lidi od filmu a divadla, ale absolutně mě to zklamalo. Pro mě to byla taková prázdná čekárna, a vlak pořád nikde. Nic tam nevznikalo, nic tam nebublalo, nevřelo.

* V čem to bylo ve Stoce jiné?

 Tam to neuvěřitelně žilo, všechno bylo nasáklé všeobecnou divadelní posedlostí. Poprvé, když jsem k tomu přičichla, celou noc jsem potom nespala.

* Jaká to pro vás vlastně byla doba?

 Všechno bylo ještě svěží a nezaběhané, bylo brzy po roce 1989, vlastně se začínalo znovu. Bylo to jako zázrak, lidé měli v sobě plno energie, ale hlavně vůli nechat v divadle duši, jít s vlastní kůží na trh.

* Duší i mozkem divadla byl režisér Uhlár. Na jakém principu fungovala ta jeho dílna na divadelní magii?

 Blaho má geniální schopnost lidi nabudit, dostat z nich všechno, co v nich je.Dokáže vylákat z člověka, z jeho nejhlubšího nitra, na světlo věci, že ten se pak sám diví, co to z něho vyšlo. On ty lidi miloval a oni milovali jeho. Blaho má takovou zvláštní vlastnost, že okamžitě dokáže rozpoznat faleš. Hned. Teď. Faleš u něj prostě nemá šanci. I když někdy režíroval připitý, smál se stejným věcem jako zastřízliva a všechno prokoukl. Je to prostě geniální režisér, který jde do hloubky, do duše, tvrdě, drsně. Když se mu podaří něco opravdového z herce dostat, když to z něj vyleze, tak je tím tak fascinovaný, tak lidsky fascinovaný, že každý úplně touží strhnout ze sebe to všední a opatrné a ukázat Uhlárovi to skutečné, divoké v sobě, aby se rozchechtal tak, že vytáhne svůj vyžehlený kapesník a utírá si slzy. To byl vždycky vrchol. Někdy jsme nevěděli, jestli se chechtá nebo pláče, ale když Uhlár vytahuje svůj pověstný kapesník, to je pro herce ta největší pocta!

* Stoka byla mimořádná i tím, že byla prvním soukromým divadlem na Slovensku. Nebyly s tím problémy?

 Problémy, to je slabé slovo. Nikdo na to nebyl zvyklý, všichni nám házeli klacky pod nohy. Nejenom tupí úředníci, pro které jsme byli podezřele tajemní a nečitelní, ale třeba taky bratislavští intelektuálové, pro které jsme zase nebyli dost intelektuální. Byli jsme prostě nezávislí, to znamená jiní, a to spoustu lidí iritovalo. Pak se dostal k moci Mečiar a začaly se dít úplné absurdity. Blaho Uhlár se na protest odmítl bavit s novináři ze Slovenské televize a začaly chodit anonymy, samé sprosté urážky, totální fekálie. Jenomže my jsme z toho na druhou stranu měli docela srandu. A ty anonymy jsme využili, četli jsme je z jeviště divákům, a byla to velká zábava. To by člověk jinak nevymyslel.

* Udržet soukromé alternativní divadlo nad vodou musel být docela sisyfovský úděl...

 Stoka měla pořád problém, aby vůbec přežila finančně. Trochu pomohly příjmy z hospody, kterou jsme si v divadle otevřeli, ale to nestačilo. Byli jsme posedlí naivním optimismem, že si budeme poctivě vydělávat na divadlo tím, že budeme mít ještě hospodu. Ale to je v zemi, jako je Slovensko, absolutně nemožné. Daně, úřednické mafie... katastrofa.

* Nebyla nějaká šance žít z grantů? Stoka měla vynikající renomé, vozila ceny z evropských festivalů. To vám nikdo nedal peníze?

 Ale občas jo, jenomže zoufale málo, takže to sotva stačilo na provoz divadla a jen občas na naše platy. A granty jsou sice na první pohled výborná věc, jenže my hráli divadlo a z boje o granty se stala podivná fraška. V komisích pro granty na nezávislé projekty sedí lidé ze státních divadel anebo ti, kdo jsou s nimi „zadobře“, a kromě toho můžete dělat divadlo špičkově patnáct let, ale grant dostane ten, kdo napíše „vymakanou“ žádost. I když divadlo dělá podprůměrné.Takže s těmi granty je to bohužel často takový, s odpuštěním, sofistikovaný „vojeb“.

* Mečiarismus jste jako divadlo přežili, ale globalizaci už ne. Stoka bude zbourána a na jejím místě vyroste další anonymní obchodní megastore.

 Je to hrozné, ale ona to byla dlouhá agonie. Stoka byla trnem v oku spoustě lidí, takže tlaky na to, aby se zrušila nebo vystěhovala, byly vlastně skoro od začátku její existence. Pořád nějaké naschvály, někdo nás obviňoval, že se izolujeme, jiný, že se moc angažujeme, zajímáme i o to, kde žijeme, že o tom svinstvu kolem nemlčíme. Byla to válka proti Stoce, docela dlouhá válka.

* Nepřipadali jste si trochu jako Don Quijote?

 Ale právě že vůbec ne! Ani trochu! Já vůbec tuhle postavu nemám ráda, úplně ho nesnáším, je to takový „kokotko“. Bojuje si s nějakými pitomými větrnými mlýny, to pro mě není hrdina, ale obyčejný blázen! Je přece tolik skutečných věcí, se kterými je potřeba bojovat. Uhlár nikdy nebyl nějaký praštěný Don Quijote, když už tak spíš Don Juan.

* Vy jste bojovali proti čemu?

 V tom to právě je, že my jsme nebojovali ani tak proti něčemu, ale za něco, v tom je ten hlavní rozdíl. Za svobodu dělat divadlo, být sami sebou.

* Ale dělali jste si legraci z tupců, nastavovali jste zrcadlo slovenské realitě, nebo ne?

 Ale možná že jo, jenomže hlavně sami sobě. A legraci jsme si taky dělali hlavně ze sebe, z toho tupého v nás. Byla to taková hra, docela nebezpečná. A ohromně zajímavá. Vylákat ze sebe toho skrytého ďáblíka. Toho zlého, zákeřného. To je jako kdyby najednou vzplanul oheň, člověk se celý zapalí. A pak to spálí a očistí se.

* Zažila jste při takovém laškování s ďáblíky okamžik, kdy vám najednou v hlavě něco přecvaklo a byla jste v transu?

 Určitě, to je vlastně asi hlavní důvod, proč hraju ve Stoce a zpívám v Živých kvetech. Po takových chvílích vlastně pořád toužím a mám štěstí, že se tam docela často dostanu. Je to jako by člověku někdo zasvítil do očí a najednou bác a už jsi někde jinde. Nejlepší koncert je takový, že potom, když jdu z pódia do šatny, tak se tak trochu motám jako opilá. A pak nastoupí taková prapodivná prázdnota. Nebo čistota? Ani nevím, ale je to síla!

* Dá se ten pocit přenést i na diváky?

 Určitě, jinak bych to nedělala. Když zpívám a funguje to - protože tomu se nedá poručit -úplně to najednou vidím na očích lidí, kteří tancují a skáčou. Jako kdyby jim dal někdo kladivem do hlavy.

* To zní poeticky... Kde se ten tajuplný pocit bere?

 Určitě hlavně ve chvílích, kdy je člověk sám, myslí na písničky, kdy se třeba prochází městem, srovnává si všechno v hlavě a sní. No a pak to nějak sepne, my si to tou muzikou vyhecujeme a letíme spolu, letíme v tom letadle... ne, to není letadlo, člověk má prostě toho černocha v sobě a je potřeba ho jenom probudit k životu.

* Co říkali kolegové z divadla na to, že jste si založila kapelu?

 Ještě předtím, než Živé kvety vznikly, jsem začala dělat písničky s Maťko Burlasem a Blaho se těšil, že ze mě bude druhá Laurie Anderson. Na jednom koncertě ve Stoce jsem zpívala písničku v takových dlouhých, červených průsvitných šatech až na zem. Stála jsem na praktikáblu, který zakrýval propadlo v jevišti, odkud najednou začal svítit reflektor, zespodu do těch šatů. Takže to vypadalo, úplně jako by začaly hořet. Blaho nám sám takovéhle „koncertní efekty“ vymýšlel, dokonce to celé připravil a svítil. Jenomže já jsem potom škobrtla a do toho propadla jsem se opravdu propadla. Diváci si mysleli, že je to připravený trik, ale potom zjistili, že ne, a začali se strašně smát. Blaho málem dostal infarkt, myslel si, že je po mně. No, naštěstí se mi nic nestalo a vyškrábala jsem se jakoby nic zpátky na pódium.

* Co bylo impulzem k tomu, abyste začala psát písničky a dala dohromady kapelu?

 Jednoznačně písničky Štrpky a Ursinyho, jejich deska Modrý vrch. To je něco jako génius loci Bratislavy, který je tak nějak skrytější než třeba v Praze. Na Slovensku nemáme moc dobrých věcí, ale těch pár, které jsou fakt dobré, ty pak stojí za to.No a písničky Štrpky s Ursinym mezi ně patří. Ve spojení jejich poezie a hudby je něco, co obstojí i v porovnání s Dylanem. Když takové písničky člověk najednou potká, můžou mu i změnit život.

* Ursinyho duch zřetelně prostupuje i písničky vaší kapely, s níž teď čím dál častěji koncertujete u nás. Jak vlastně vznikly Živé kvety?

 Jednou se přišel podívat do Stoky Peter Bálik, (následně kytarista Živých kvetů - pozn. red.), já zrovna trhala lístky u vstupu, to jsme si vždycky dělali sami, a on mi po představení řekl, že viděl náš koncert s Maťko Burlasem, ten na kterém jsem spadla do toho propadla, a že se mu to moc líbilo. Ten večer jsme se seznámili, padli si do oka a založili kapelu. To bylo v létě 1994.

* Jak vznikl název kapely?

 Bylo to na první výročí bratislavského rádia Ragtime, to bylo něco jako vaše Rádio 1. Oslava se konala na lodi, jelo se na hrad Děvín parníkem. A tam vlastně vznikl název kapely Živé kvety. V takové té letní atmosféře, jakmile loď odrazila, dívala jsem se na ty velké stromy na břehu, no a v tu chvíli mě to napadlo.

* Takže to není podle té laciné sovětské voňavky, která se tu prodávala v 80. letech? Někdo mi to vyprávěl takhle...

 No, tak to už spíš byl další význam, který k tomu přibyl, ale původní impulz byly právě ty pohupující se rozkvetlé koruny stromů na břehu Dunaje.

* Co na to ostatní členové kapely? Líbilo se jim to?

 Když jsem řekla Bálikovi, že mám název pro naši kapelu, tak řekl, že to je debilní název, ale že to je jedno, protože na názvu stejně nezáleží.

* Teď je po koncertě, sedíme v pražském klubu Blues and Rock a já jsem ještě celý -jak jste to nazvala - praštěný kladivem. Vaše muzika má teď daleko drsnější zvuk, víc energie, nebo se mi to jenom zdá?

 Ne, nezdá. Dříve jsme zpívali písničky, které byly zařaditelné do nějakého žánru, stylu, teď už si každá žije svým životem. Upřímně řečeno, dost dlouho jsme se s hudbou trápili, ale v nynější sestavě je to už o něčem úplně jiném. Máme k sobě teď neuvěřitelně blízko jako lidi, máme se opravdu rádi, ono to zní asi banálně, ale je to tak. Je v tom nějaká chemie, navzájem se hecujeme, dokážeme se do každé písničky úplně zbláznit.

* Je vidět, že koncerty na pódiu docela prožíváte. Bude dnešní oslava po tak úspěšném koncertě hodně divoká?

 Každý koncert je svátek, nechceme nikdy hrát tak, aby to pro nás byla „práce“, nechceme z toho žít. Když se koncert podaří a vy se vznášíte, je to něco jako droga. Máte čistou hlavu, ale stejně jste jako v jiné dimenzi. Všem vřele doporučuju!

* Jak vlastně vznikají vaše písničky?

 Není to tak, že já napíšu text a krkolomně se ho snažím nějak zazpívat. Většinou nemáme ani já, ani Peter Bálik nic připraveného, ale on najednou něco zahraje a já zazpívám větu, která si o to v tu chvíli říká - a namaluju ji tam zpěvem. Pak mi do toho doklapne text, který tam očividně sedne jako ulitý, ale bez toho impulzu bych to tak nikdy nevymyslela. Je to, jako bychom dva malovali jeden obraz, text a hudba se tak nějak prolínají, až splynou v písničku.

* Když se vám písnička podaří, máte někdy takový ten pocit, že už tu někdy musela být, že ji bylo potřeba jenom znovu vymyslet?

 Někdy jo. Jsou písničky, které se musejí vykopat ze země jako diamant, a jsou takové, které člověk najde krásně zralé na stromě, když jde náhodou kolem a široko daleko nikdo není. A jenom ji utrhne.

* To by byl krásný happyend našeho rozhovoru. Jenomže vy zpíváte i o věcech, které příliš „happy“ nejsou. V jednom z textu si zoufáte: „Svoboda je to, co tě nejvíc rozčiluje!“ O kom to je?

 Ta písnička - to je takový portrét člověka, který na Slovensku zakukleně prochází přes všechno a vším... Před nedávnem jsem si přečetla Živý bič, to je taková slovenská klasika, povinná četba ve škole. A úplně mi to vyrazilo dech. Jsou to pořád ty samé typy lidí, co nenechají ostatní dýchat. Některým z nich ještě není ani třicet, ale když se na ně podíváte zblízka, zjistíte, že jim je sto padesát.

Lucia Piussi (1971) absolvovala VŠMU v Bratislavě, obor scenáristika. Od roku 1991 hraje v bratislavském alternativním Divadle Stoka, kde je zároveň spoluautorkou divadelních her. Účinkovala téměř ve všech inscenacích divadla. V roce 1994 založila skupinu Živé kvety, kde vystupuje jako vedoucí osobnost, zpěvačka a autorka textů (CD: „Živé kvety“, „V dobrom aj v zlom“, „Na mojej ulici“, „Sloboda“). Píše básně a povídky, z nichž jedna byla publikována ve sborníku Sex po slovensky nakladatelství Ikar. Po násilné likvidaci divadla pracuje v bratislavském knihkupectví Artforum.

Foto: Luboš Wišniewski, Filip Drábek